„To je opravdu zajímavý scénář,” podotýká moje kolegyně Jana a drží v ruce skript. Je v něm napsáno, co se bude dneska točit. Měly jsme ho už nějakou dobu, ale neodpustí si malou narážku.
„To jo, jsme sice profíci, ale tohle bude asi dost i na mě. Myslím to tak, abych se nerozesmála, až v tom Petra uvidím,” pronesu a tahám si za opasek županu, který mám hozený přes sebe. Mám pod ním obleček trenérky Pokémonů.
„Toho bych se nebála, myslím, že bude mít i hlavu, takže tam zbyde i místo na fantazii.” Přikývnu a dívám se na plac. Je to říční břeh a kousek od něj je lesík. Z lesíka máme dle scénáře přijít a tady u vody má čekat Pikachu, nejznámější Pokémon. Tu malou žlutou myš zná opravdu každý. Jenže tady to nebude žádný hlodavec, ale náš skoro dvoumetrový kolega. No, bude to zajímavé. Docela se na to těším. Prostorem se ozve rázný hlas našeho režiséra.
„Tak, můžeme? Petře, jsi oblečený?” otočí se režisér někam ke stromům a my se tam podíváme taky. Mám co dělat. Petr jde směrem k nám, v podpaždí drží obří hlavu Pikachu a vypadá jako nějaký maskot amerického fotbalu.
„Jasně, akorát je v tom horko jak prase!” trochu si postěžuje a mně sklouzne pohled na jeho, respektive Pikachuův klín - je tam docela velká díra.
„To vydržíš, jsi profík, scénář navíc není tak těžký, myslím, že by to mohlo být natočeno docela brzy, podle toho, jak vám to půjde,” uklidňuje ho.
„A jó, v pohodě,” odpoví a sedne si na deku k vodě. Jeho scéna bude až druhá, nejdřív musí natočit nás dvě, jak jdeme lesíkem a hledáme Pokémony. Potom přijde na řadu i on.
„Tak všichni na místa, kdo tam nepatří, tak ven z placu, prosím, mohlo by sem jít vidět ze scény,” křičí režisér a vidím, jak mu asistentka nese stoličku někam za stromy. I já a Jana zamíříme tím směrem, obě ještě pořád v županu. U vody zůstává jen Petr alias Pikachu s asistentem. Za necelé dvě minutky dorazíme k mýtince.
