Když mi v emailu přistála pozvánka na třídní sraz s bývalými spolužáky z gymnázia, udělalo mi to radost. Byl to sraz po deseti letech od ukončení našeho středoškolského vzdělání. Mnoho lidí ze třídy jsem od té doby neviděl. Navíc jsem poslední dobou hodně pracoval, a málo odpočíval. Proto bylo neformální posezení v hospodě přesně to, co jsem potřeboval. Těšil jsem se na odreagování, ale také na to, že se budu moci spolužákům pochlubit výsledky svojí několikaleté dřiny. Bylo totiž jasné, že kromě vztahů, drbů a vzpomínek přijde řeč i na kariéru.
Podnik vybral jeden z našich bývalých spolužáků. Místo jsme měli zarezervované v salonku restaurace, která patřila k malému penzionu. Auto jsem zaparkoval na nedalekém parkovišti, a zamířil jsem do hospody. Přišel jsem dokonce s malým předstihem. Do školy jsem sice často chodil pozdě – za což jsem během studia obdržel i mnoho důtek – ale plánovat a chodit včas mě kupodivu nenaučily školní kázeňské postihy, nýbrž moje podnikatelské aktivity a běžný život.
Jelikož jsem k velkému stolu přišel mezi prvními, sedl jsem si k první skupince holek. Kamarádi, s nimiž se znám nejlépe, přišli později a seděli na kraji.
Přímo vedle mě seděla Ivana. Pamatuji si jí ze třídy jako nevýraznou, tichou a ošklivou holku. Nikdy jsem se s ní nebavil. A o to více mě překvapilo, že z ní vyrostla šarmantní dáma. Její příjemný úsměv, nenápadná rtěnka, ladné křivky a vkusné oblečení mě hned okouzlily.
